Když jsou ledviny smutné
„Už delší dobu jsem bez nálady, neraduju se ze života jako dřív, jako bych něco ztratila. Nevím, co to je, ale něco hledám, co by mě potěšilo. Není to jídlo, není to odpočinek, ani kniha, není to pohyb, ani sex, všechno mně uspokojí jen na chvíli a pak ten pocit přijde zas. Je mi smutno. Cítím také ledviny, v noci se budím, přes den piju urologické čaje a ledviny si držím v teple, a už opravdu nevím.“ Povídá klientka a tázavě se na mně podívá.
Navnímala jsem si ledviny. Byly opravdu studené a smutné. „Co vám chybí?“, ptám se. „Chybí nám radost. Ta dětská spontánní radost z kreslení, hraní si na princezny a vymýšlení příběhů!“ řekly ledviny.
Ptám se klientky, jaké měla dětství, a co dělala ráda. Říká, že ve školce moc ráda malovala, vystřihovala a lepila, ale nikdy nebyl její obrázek na výstavě jako první v řadě – to byl ten nejhezčí. Byl třeba až dál, nebo nebyl vůbec, a to jí bylo moc líto. „A kdo určuje pořadí a tvoří výstavku?“ ptám se. „Paní učitelka“, odpovídá smutně. „A vy jste jí uvěřila!“ „Ano, uvěřila jsem, že nejsem dost dobrá, a ten pocit mám pořád, cokoliv dělám“ říká klientka.
„Co kdybyste už nikdy neuvěřila nikomu jinému než sobě? Co by se stalo?“, ptám se.
„Vrátila by se mi radost!“
Najednou došlo k tak velikému uvědomění a uvolnění, že se klientka rozplakala. Po chvíli odpočinku se narovnala a řekla: „ano, ztratila jsem tu malou holčičku, která se radovala ze všeho, co vytvořila!“
Co kdybyste dovolili ostatním mít své úhly pohledu a své pravdy, a uznali ty své? Pokaždé, když uznáme pravdu druhých, děláme je větší, než jsme my sami. Pokaždé když reagujeme, odmítáme nebo přijímáme jejich názory, už je přijímáme za vlastní a tuto energii uzavíráme ve svém těla. Nemůžeme udělat nic jiného, než ji vrátit odkud přišla.
Jaký život bychom žili, kdybychom si vybírali sami sebe za všech okolností?
